Noah historie minulost

 

Článek převzatý z Hydromagazinu.cz 5.9.2011

 

V roce 2007 vyšel v zimním čísle HYDROmagazínu článek o geniálním výrobci lodí Noah Vladimíru Vaňhovi. Bohužel, vyšel krátce po jeho smrti. Firma Noah tu zůstala a fungovala dál. Především krátké turistické deblovky Canoah Turismo po přerušení výroby, způsobeném Vladimírovou smrtí, doslova zaplavily naše řeky. Firma Noah funguje i dnes, již několik týdnů má ale nového majitele. Od společnosti Boatpark ji letos v létě převzal Bohumil Pražák (Dronte) a Libuše Tomášková Pražáková. Při té příležitosti připomínáme, možná trochu pozapomenutou, historii značky Noah a především jejího zakladatele Vladimíra Vaňhu.

Vladimír Vaňha jistě nepojmenoval svoji firmu Noah (anglicky Noe) podle citátu z předscény velikánů českého humoru.

Dokonce ani biblické spojení bájného praotce s vodou nebylo podle jeho slov tím hlavním důvodem. Byla to spíš určitá úcta k bibli: „Věřím, že biblické události mají větší hloubku, než si předestíráme,“ říkal Vladimír. Nadsázka moudrých klaunů je ale pro pestré osudy Vládi Vaňhy do jisté míry charakteristická. Postavil pro svět nikoliv archu Noemovu, ale loď rodeovou, na svou dobu tak revoluční, že její vizionářské tvary zprvu byly konkurenci spíš pro smích. Během několika let se ale z neznámého rebela stal druhý největší světový výrobce lodí na divokou vodu. Značka Noah přestala vzbuzovat úsměv a zrodila se podivuhodná vodácká legenda.

Peripetie osudu Vladimíra Vaňhy by vydaly na obsáhlou knihu plnou nečekaných zvratů. K tomu samozřejmě přispěla i kontroverzní osobnost Vladimíra. Rozhovor s ním měl původně přispět k lepší povědomosti o jeho designérských úspěších a zásluhách a také aspoň trochu pomoci jemu samotnému v boji se zhoubnou nemocí. Osud byl ale rychlejší. Vladimír Vaňha zemřel v den svých 56. narozenin 6. 12. 2006. Vzpomínky osobností a přátel, které rámují tento rozhovor, byly zčásti napsány ještě dříve, než Vláďa odešel. Rozhodli jsme se ponechat je v původní podobě, vždyť pro mnohé vodáky zůstává Vladimír prostřednictvím svých lodí dál na řekách celého světa. A tak to má být, někdo zasadí strom, jiný postaví dům, Vladimír postavil loď. Jisté je, že vytvořil svébytnou a hlubokou stopu v krátké a uspěchané historii plastových, především rodeových lodí. O tom, ale také třeba o odpuštění jsme si povídali jeden listopadový den loňského roku.

 

Připomeneš si ještě své vodácké začátky před emigrací? Jak jsi se k vodě dostal?

Nějak jsem k vodě přilnul, nebo voda přilnula ke mně. A také kvůli partě, která je kolem vody, a také proto, že se člověk chtěl vyhnout vojně. Měl jsem pár dobrých kamarádů, ale čas ta přátelství nějak rozmělnil.

Co si nejvíc ceníš z vodácké kariéry?

Úspěšných věcí bylo víc, třeba 12. místo ve sjezdu, mistr republiky ve slalomu. Jezdil jsem sjezd i slalom, to bylo tenkrát běžné.

Už před rokem 1974 jsi začal vyrábět lodě. Jak k tomu došlo?

Potřeboval jsem peníze, abych mohl cestovat na závody. Bylo nás víc, kluci dělali díly a já jsem lodě kompletoval. Pak jsem je přes bazar prodával i národnímu týmu, tehdy to jinak než přes bazar nešlo udělat.

Vzpomeneš si na něco z té doby s potěšením?

...no, většina mých lodí byla na Lipně, už tenkrát....

Co bylo hlavním důvodem k emigraci v roce 1974?

Neuměl jsem si představit, že bych tady zůstal. Že komouši odejdou, bylo v nedohlednu, říkal jsem si, že život je jen jeden... Takže jsem se prostě nevrátil ze zájezdu z Paříže. Myslel jsem si, že jsou tam nějaké kempy pro utečence, kam mě zavřou a já budu muset čekat na emigraci za moře. Ale v té době ve Francii nebyly žádné tábory pro uprchlíky.

Když mi došly všechny peníze, tak jsem šel na prefekturu, že bych chtěl pracovat a že bych chtěl politickou emigraci. A tam mi řekli: „no tak pracujte,“ a dali mi razítko. Sbalil jsem se, že půjdu spát pod most, a tam jsem potkal nějakého Poláka a ten říká: „Pan nic se neboje, tu je polska organizacija, ta pana zaplatzi a pomoze do Statu sjednoczonnych.“ Šel jsem tam a opravdu mi nabídli oběd a večeři. Potřebovali pomoc, protože nepřišla servírka, tak jsem se stal pomocníkem, pak dokonce majordomem a vydělal jsem si i nějaké peníze.

Protože brala jen Amerika, tak jsem šel do Ameriky. Asi rok jsem bydlel u Šedivce v Kalifornii a tam jsem zkoušel laminátové lodě.

 

Taky jsem se zamiloval, nejdřív v Paříži, pak tady do krásné holky v New Yorku, a pořád jsem jí psal. Tohle všechno bylo během dvou let. Pak jsem našel kamaráda Čecha v Bostonu, Jirku Lhotu, co závodil celé roky za americký tým. Ten mi dal šanci, jeli jsme na jih na závody, kde jsem dostal prestižní místo jako umývač nádobí a místo týdne jsem tam byl celou sezonu. Začal jsem jezdit, až jsem byl adeptem amerického týmu. A začal jsem dělat plastové lodě, protože jsem viděl, že laminátu je odzvoněno.

Jak vznikl název firmy Noah?

Věřím, že biblické události mají větší hloubku, než si předestíráme. Biblické jméno praotce Noa nemělo znamenat povrchní spojení s vodou, ale to, že věci mají větší hloubku. Je jednoduché říci Noe, ale pro mě to znamenalo jít za věcmi dál a dál. A doufám, že jsem to nikdy nezneužil.

Jaké byly podnikatelské začátky?

Měl jsem pověst slušného člověka, i když jsem peníze na laminátu nevydělal, tak mi lidi předplatili asi 100 000 dolarů. Problém byl samozřejmě s výrobou, začal jsem u lidí, kteří dělali původně lodě pro Perception. Já myslel, že se budou snažit, ale nešlo to dobře. Ale já jsem taky udělal nějaké chyby, takže po sezoně jsem dlužil asi 100 000 dolarů. Proto jsem udělal s Perception smlouvu o licenci. Perception pro mě ale dodával lodě až po sezoně, takže jsem nemohl dodávat včas. Řekl jsem jim, že mám problémy, že bych s nimi rád spolupracoval, ale že musím dělat lodě i jinde, abychom oba prosperovali. Ve smlouvě jsem měl, že nesmím použít rotování, ale vyhradil jsem si, že smím vyfukovat…

Jaký je mezi těmi dvěma metodami rozdíl?

Asi dva miliony dolarů... V Perceptionu si mysleli, že jsem blázen. Pak jsem měl takový úspěch s AeroQuatikem, že dostali strach.

 

Na kterou z amerických lodí vzpomínáš nejraději ?

To byla Jeti – deset stop výbornosti. Měl jsem krásné slogany a lingvistické lahůdky. „Vzrušení, které vydrží!“ Nebo jsem nabízel deset dolarů tomu, kdo nekoupí naši loď. Američani jsou totiž poctiví. Řekli jsme: odzkoušejte si Noah a pak jinou loď, a když nekoupíte Noah, tak vám dáme deset dolarů, nebo si připlatíte 5 dolarů a dostanete dvě trička. Asi pět lidí si koupilo trička, asi osmi lidem jsem poslal deset dolarů. Ale reklamní účinek to mělo za miliony dolarů. I když Jeti nebyla ekonomicky nejvýnosnější, byla to totálně logicky rozmyšlená loď. Kontejnery byly deset stop, loď měla plošky na palubě, takže když jsem lodi balil sám, tak mi nesklouzávaly, jen se přebalily a hotovo.

Proč na zkrácení nikdo nepřišel dřív?

Lidi dělají 99 % věcí ze setrvačnosti. Materiály a doba už dávno byly jinde, ale změna v lidech šla pomalu. To je ale stejné ve všem.

To už jsi byl pryč z New Yorku?

Zpočátku jsem ještě byl v garáži v New Yorku a pak několik let v Bostonu, ale už začínal byznys v Nantahala Outdoor Center, NC. Tam se mi povedlo každý rok zdvojnásobit obrat. Což bylo i na Ameriku neuvěřitelné. A byl jsem akceptovaný i v Anglii!

Dostal jsi se při tom všem v Americe vůbec k pádlování?

Zase ne tolik na to, jak dlouho jsem tam byl. Byl jsem třeba na začátku Grand Canyon. Nějaké řeky v Kalifornii jsem samozřejmě jel. Nejhezčí bylo, když jsem byl se Standou Chládkem a s Jirkou Lhotou v Jižní Americe. Jeli jsme v Peru dvě řeky, Urubamba a Tambopata. Zvlášť na Urubambě byly díry jako autobus. To jsem napřed napsal závěť, než jsme vyjeli.

 

Když ti shořela celá firma, jak na to reagovala konkurence?

Perception se nedokázal povznést a když mi to shořelo, tak měli podnikovou party, že Vaňha shořel...

Myslíš, že by ses vrátil po revoluci do ČR, nebýt toho požáru?

Určitě bych tady udělal minimálně nějakou pobočku.

Byl jsi v Americe 15 let. Jaké postavení měl Noah v nejúspěšnějším období?

Druhý největší výrobce lodí na světě. První byl Perception. Fandili mi kluci z Daggeru. Když bylo mistrovství světa ve Virginii, to ještě Američani byli nejlepší, i když už začínali jít dolů, tak si Perception zaplatil trička s nápisem: Perception – oficiální dodavatel mistrovství světa. A já udělal trička: Noah – neoficiální dodavatel kajaků mistrovství světa. A kluci z Daggeru chodili, že to je dobrá legrace.

Máš představu, kolik lodí jsi vyrobil?

Nemám, a docela záměrně. Jednak v minulosti kvůli úřadům a jednak to nepotřebuju, je to další číslo navíc, které ti zatěžuje hlavu. Nebylo to moc, tak deset, dvacet tisíc lodí.

Tvůj odchod z USA vlastně Daggeru docela pomohl, ne?

No jistě, Dagger dostal volný trh. A dodnes máme dobré vztahy. Ale musím se ještě vrátit zpátky k AeroQuatikovi. AQ byl původně vyfukovaný a později rotační, protože mi shořela forma. A tam už nebyl protitlak zevnitř, takže lodě zase byly trochu jinačí, nebyly tak vyplněné. Tady v Čechách to byla jen taková výplň, nebylo to zas tak slavné z toho důvodu, že dělat něco radikálního vyžaduje určitou úroveň trhu. Když je ten trh nový, tak člověk může šoupnout cokoliv, plivnout pod to a pojede to. Jak je trh zralejší, tak ostatní plivou po něm. Je těžší prorazit. A pak, tady je trh relativně malý a když člověk nemá finanční zásoby, tak to prostě neutáhne.

 

Už znáš jméno své další lodi?

Znám...

A můžeš ho říci?

(chvíli váhá) Ne. Mám dokonce dvě jména...

Čeho si ceníš nejvíc?

Že jsem přesto, že jsem přitáhl hodně špatných lidí, dokázal potkat až neuvěřitelné množství lidí kvalitních.

A chceš je jmenovat?

To je zbytečné.

V tvém životě je hodně dramatických a problematických okamžiků. Co si o tom myslíš?

Můj problém, do kterého jsem se dostal, je, že neumím odpouštět a to je špatně. Já věděl, že neumím odpouštět, proto jsem měl na sebe vztek a proto jsem se dostával do problémů.

 

Cítil jsem, že Vladimír pověděl, co chtěl říct, a že je čas rozhovor ukončit. S odstupem času od našeho rozhovoru si myslím, že jméno Noah pro svou firmu nevybral náhodou, něco z biblického praotce v něm opravdu bylo. Tam, kde jiní neměli dost odvahy, on šel a postavil loď kratší než všechny ostatní. Netuším, jestli Vladimír znal zmíněné Werichovy a Horníčkovy předscény a možná by proti mému přirovnání protestoval. Ale z historek přátel a životních zvratů vodáckého mága vyvstává docela zřetelně úvodní memento řečené s nadhledem klauna: „Když loď, tak jedině na kopci!“ Vladimír opravdu dělal věci neobvyklé. Podivínský a přitom s velkou mírou představivosti a předvídavosti, se kterou posunul možnosti a zkušenosti ve stavbě lodí na divokou vodu o notný kus kupředu. Prokázal i obchodní schopnosti, odstartoval vodáckou dobu rodeovou a zůstane navždy otcem první rodeové lodi. Je příznačné, že bouřlivák Vladimír Vaňha ukončil svůj poslední rozhovor slovy o odpuštění. Dnes už pádluje na oblačných peřejích na své nejnovější lodi, jejíž jméno zná jen on. Určitě má ploché dno s dlouhými prolisy a moc bych za to nedal, že se jmenuje Odpuštění.

 

Vzpomínky na Vláďu:

 

Setkali jsme se jen párkrát. Víc bylo těch, kteří varovali před Vláďovými řečmi. Nějak mě to nebralo a při těch pár setkáních jsme si vždycky vytvořili vyhovující klima. První designér tvarů rodeového kajaku. Nejen Shaun Baker jezdil jeho lodě. Severní Karolina se neukázala lepší než Česko, a tak v posledních letech mohli čeští vodáci také jezdit na „vaňhovkách“. Poněkud vymykající se tvary, a hlavně smysl pro detail dávají Vláďovi za pravdu v designu kajaků. Je škoda, že neměl větší štěstí a víc času...

Vojta Jančar, vodák, obchodník, publicista a autor vodáckých kilometráží

 

Šaman

Někdy začátkem osmdesátých let jsme s Emou pádlovali na kánoi řeku Cheat v Západní Virginii. Z křovin na břehu se vynořila postava a z ní se vyklubal kanoista Jirka Lhota z Prahy, se kterým jsem pak několik let na deblu sjížděl řeky po celé Americe. Jirka mě seznámil s dalším, nově příchozím vodákem původem z pražské Tesly, Vladimírem Vaňhou, který začal stavět v Severní Karolině lodě. Vladimír nám postavil skvělou deblovku zvanou Vltava, s tenkrát nově vyřešenými kokpity blízko u sebe, na které jsme pak několik let jezdili a uskutečnili i několik prvosjezdů. Byla to výborná loď, stabilní, dobře se točila a snadno jsme na ní zvládli eskymáka, i když jsme se ze začátku pod vodou pádly trochu mlátili. V roce 1984 jsme jeli se skupinou několika dalších vodáků do Peru a mezi nimi nechyběl ani Vladimír. Tehdy vyvinul zbrusu nový, asi třímetrový kajak zvaný Jeti. Byla to revoluční loď, první krátký kajak na světě, a tak byl Vladimír vlastně průkopníkem nového směru v kajakování. Jeti se v Peru na dravých řekách choval skvěle, Vladimír na něm s námi jel i prvosjezd úseku řeky Urubamby pod Machu Pichu a posléze i řeku Tambopatu v jižním Peru. Vzpomínám, jakou měl Vladimír neobyčejnou odolnost vůči domorodé stravě a nápojům. Jedl nejrůznější pokrmy u pouličních stánků, ve vlaku sdílel pohárky chichi (blanco y negro) s domorodci, čehož bychom se my ostatní nikdy neodvážili. Byli jsme proti němu úplní břídilové. Přes měsíc ho žaludeční potíže nesklátily, na rozdíl od nás ostatních. Až poslední týden ho ta strava přece jenom dostala. Vladimír své zdravotní potíže řešil zcela svérázně: namazal si břicho šťávou z rajčat a vydal se s Tomem Montgomerym v Cuzcu k místnímu šamanovi. Vladimír měl vždy zálibu v různých přírodních léčivých metodách, ale šamanovu léčbu nám ani on po svých zkušenostech nedoporučil. Nejdříve jej šlehal kopřivami a pak zabalil do novin namočených do kozí moče. Tom to málem nepřežil, druhý den urychleně opustil Cuzco a vrátil se do Spojených států. Naproti tomu Vladimír se rychle sebral a bylo mu zase dobře. Kéž by to tak šlo i dál...

Standa Chládek, vynikající slalomář, po emigraci žije v USA, obchodoval s loděmi, nyní propaguje seakajaking a pořádá náročné seakajakové expedice

 

Vizionář

Když se ohlížím zpět, je zřejmé, že Vladimír viděl cestu, která změní náš sport. Existovaly i jiné „krátké lodě“, ale jen Vladimír je chápal jako tu správnou cestu, a ne jen nějakou alternativu na zkoušku. Navíc, narozdíl od ostatních, nehleděl na to, co potřebují ti nejlepší pádleři, soustředil se na to, co potřebují začátečníci. Kratší loď s měkkými a snadno ovladatelnými tvary – to bylo přesně to, co hned od začátku přineslo novým adeptům pádlování zábavu a rychlý pokrok. Tenhle jeho přínos vodáckému sportu by neměl být nikdy zapomenut a doufám, že nezapomeneme ani na jeho moudrost, s níž jej uskutečňoval. Potřebovali bychom víc lodí, jako byly ty jeho.

Landis Arnold, zakladatel a prezident společnosti Wildwasser Sport USA, Inc.

 

Designérský talent

Vladimír zůstane v paměti většiny vodáků v USA díky svým legendárním designům Jeti a AQ. Jeti byla první „krátkou“ lodí, přelomový však byl nejen její „uživatelsky přátelský“ tvar, ale především komfort a ergonomie sezení, které se v následujících letech staly v USA měřítkem kvality. V té době nebyla na americkém trhu jiná loď tak pohodlná a tak dobře podporující správné držení těla při pádlování.

Zatímco každý, kdo poznal Vladimíra, si jej zapamatuje nejspíš pro jeho nepředvídatelnou povahu, divoké plány a zvláštní marketingové metody, já budu vždy oceňovat především jeho designérský talent. Nejen to, jak se v jeho lodích pádlovalo, jak perfektně sedl jejich kokpit, ale i způsob, jakým ty lodě vznikaly. Všechny navrhoval tak, aby je mohl sám zkompletovat během několika minut. Typický kajak na divokou vodu před deseti lety sestavoval trénovaný dělník v průměru více než hodinu. Vladimír dokázal sám za jediný den sestavit kolem padesáti AQ! Uměl pořádně vzít za práci, ale především byl geniální designér. Mohl bych vyprávět báječné historky o tom, jak Vladimír gambloval v Nevadě, jak jezdil do Daggeru montovat lodě v autě nacpaném česnekem a další a další... Ale zkrátím to. Řeknu jen, že byl vskutku jedinečnou a nezapomenutelnou osobností. Můj život je bohatší o to, že jsem ho mohl poznat.

Joe Puliam, zakladatel a dlouholetý ředitel firmy Dagger, později CEO společnosti WaterMark, v současnosti konzultant americké Professional Paddlesports Association.

 

Světově známá osobnost

Neznám nikoho, kdo by dokázal žít tak emotivní život, jako jej žije Láďa. Nedokáže plout v hlavním proudu, vrhá se do designérských experimentů, které milujete, či nenávidíte. K tomu přidává svůj nezaměnitelný komunikační kód, divoké řízení auta a tradiční nedochvilnost. Není lehké mu porozumět, ale rozhodně se vyplatí to zkusit. Začnete chápat narážky v inzerátech, naleznete „žhavá lýtka“ na palubě lodi.

Největší překvapení jsem zažil během Birmingham Boat Show, kam jsme jeli představit Avito. Vladimír byl pro Angličany obrovskou osobností. Nosili mu podepsat staré fotky AeroQatiků, na stánek přišel Shaun Baker, poděkoval za loď, na které se stal několikanásobným mistrem Anglie v rodeu. Byl to velmi příjemný týden, kdy jsme surfovali na moři a během čekání na vlnu Láďa popisoval anglickým kajakářům všechny skryté významy Avita. Jsem rád, že jsem se mohl potkat a pracovat s tímto „podivínem“, který příjemně jiskří v době ploché dokonalosti.

Šimon Babíček, architekt, instruktor VSK Brno, spolupracovník Vládi Vaňhy

 

Geniální šílenec

Že je Láďa geniální šílenec, věděli všichni. Ale stejně mě jeho cit pro lodě vždycky udivoval. Když vzal třímetrové SQ (loď s kulatým dnem a klasickým tvarem), rozřezal ho pilou a pospojoval v Innuendo, bez jediného zkoušení na ně vsadil a udělal formu, tak byl výsledek překvapující. Svého času nejprodávanější loď v ČR dodnes pro své začátky volí nejeden vodák. Na druhou stranu mi denně několikrát volal o různá telefonní čísla, protože neuměl používat seznam ve svém mobilu. Bude mi prostě chybět.

Robert Sušánka, spolumajitel firmy Boatpark, spolupracovník Vládi Vaňhy